V této studii bych se chtěl zabývat jednou z klíčových otázek lidského života, a sice otázkou smrti – či spíše jistým aspektům s ní spojených. Chtěl bych se zamyslet nad rolí pohřebních obřadů v životě člověka staré doby, tedy v mýtu a v starověkých náboženstvích.
Budu se věnovat především řecké kulturní oblasti – ne z důvodu zastávání nějakého „grekocentrismu“, ale z důvodu velice prostého – za prvé je zde k dispozici dostatek písemných pramenů (mnohdy i kvalitně přeložených do češtiny); za druhé – a to je hlavní důvod – kultura starého Řecka (spolu s kulturou staré Číny) je mi nejbližší. To nám ovšem nebude bránit v tom, abychom občas nezabrousili do jiných kulturních oblastí.
Narození a smrt – dva privilegované a problematické okamžiky lidského života, okamžiky doprovázené radostí i pláčem1. Okamžiky spojené s mnoha otázkami – odkud přicházíme na tento svět, co je po smrti? Co je to vůbec smrt? Nechceme se věnovat výslovně otázkám narození a smrti, ale jakýmsi „technickým problémům“ s nimi spojenými, tzn. otázkám „kde?“, „jak?“ a hlavně „proč?“. Správně vykonaný porod je věcí velice důležitou – pokud nebudou „zlí duchové“ správně zažehnáni, může umřít dítě i matka. I dnes se potýkáme s tím, jak co „nejlépe rodit“. V leže? V podřepu? Ve vodě? Za přítomnosti otce? Obdobné otázky se týkají i problémům s mrtvým tělem. Máme mrtvé tělo nechat jen tak pohozené, „na pospas dravé zvěři“, nebo ho pohřbít či spálit? Chceme se věnovat hlavně tomu, proč vůbec pohřbívat.
Je jisté, že těmito otázkami se musel zabývat člověk již odpradávna. Dá se říci, že u mnoha starých kultur se dá – ať už z písemných památek či archeologických nálezů – vysoudit přímo jakási „posedlost“ smrtí (v tomto ohledu je proslulý především starověký Egypt). Ve starých dobách byla na otázku „co je to smrt?“ a „co je po smrti?“ odpověď již předem dána. Tato odpověď (mnohdy už zformovaná do jakési „věrouky“) byla spolu s pohřebními obřady a kultem mrtvých nejdůležitější součástí všech starověkých „náboženství“. Nedá se ovšem říci, že by samotné umírání, smrt a to, co po ní následuje, nějak ulehčila. Kdybychom chtěli hodně zjednodušovat, tak bychom mohli o mnoha starověkých náboženstvích říci: když budeš řádně žít, a budeš náležitě pochován, tak přijdeš „do nebíčka“; když budeš žít nezřízeně, půjdeš „do peklíčka“; když budeš žít tak nebo tak a nebudeš náležitě pochován, tak se budeš potulovat mezi světem živých a mrtvých jako „strašidlo“ – úděl nejstrašnější.
Ačkoli člověk ví, jak se to se smrtí a s tím vším po ní následujícím má, přesto se smrti obává a děsí. Děsivé smrti nikdo neunikne, neboť „Hádés se obměkčit nedá a smířit! / Proto i ze všech bohů je nejvíc protivný lidem“ (Il. IX, 158 – 159)2.
Lidé nechtějí mít ani zaživa s podsvětím nic společného. Proto je za největší a nejnáročnější hrdinský kousek považována katabasis do podsvětí (poslední a nejtěžší práce Héraklova3) a je připisován těm nejslavnějším či nejodvážnějším osobnostem (Odysseus, Orfeus, Pythágorás, u nás třeba Hloupý Honza). O Hádu se praví, že jsou to „strašná, dusná to místa, jichž hrozí se bohové sami“ (Il. XX, 65) a tak se není co divit nářku Oddyseovu a jeho přátel, když se od Kirké dověděl, že musí sestoupit v toto „Hádovo pochmurné sídlo a hrozné Persefoneie“ (Od. X, 491).
Vyhlídky na podsvětní bydlo tedy nejsou zrovna růžové4. Proč se – mimo jiné – ve staré době člověk obává toho, co bude po smrti? Je to pochopitelné – žádný člověk není bez hříšku, a tak nikdo neví, zda přece jen jeho hříchy nepřeváží jeho ctnosti.
Okrajově jsme se dotkli strachu z umírání – chceme se ovšem zabývat něčím jiným. Lidé se ovšem neobávají jen smrti a toho, co po ní následuje – člověk staré doby má však ještě jednu velikou („technickou“) starost, která je se smrtí ve velmi úzké souvislosti – také už jsme na ni narazili, a sice být řádně a náležitě pochován.
Věnujme se nyní jedné z nejstarších písemných památek evropské civilizace – slavným homérským eposům. Pozorný čtenář v nich na tento problém narazí nejednou – je celkem známo, že např. rozsáhlá část Iliady, totiž boje (o zbroj a) mrtvolu Patroklovu se tohoto tématu velmi úzce dotýká.
Snažme se povšimnout si několika různých aspektů nezbytnosti a nutnosti pohřbít mrtvé tělo. Cynik by mohl říci – proč tolik zbytečných mrtvých kvůli bezcenému, mrtvému kusu masa? „Mrtvoly vyhazovat spíše než výkaly„5, píše pár století po Homérovi temný Hérakleitos z Efesu – ovšem nejen tehdy, ale i po celý zbytek antiky (a ba i dnes) je tento jeho výrok považován za opravdu krajní provokativnost a nepřístojnost. Proč?
Pokusíme se na problém řádného pohřbení podívat ze tří různých stran. Nezapomeňme ovšem na jejich vzájemnou, velice úzkou souvislost – jedná se o tři aspekty jednoho problému – jinak řečeno, žádné rádoby přesné škatulkování není na místě.
Prvním aspektem je čest padlého, aspektem druhým čest pozůstalých. Pro příbuzné padlého je velikou pohanou, když mrtvolu jejich blízkého získají nepřátelé, mrtvolu znectí (jakýmsi standartem bylo předhození psům a dravým ptákům) a znemožní tak uctění jeho památky řádným pohřbem – proto se mrtvé tělo (nejlépe celé) snaží získat za každou cenu – v případě Patroklově urputným bojem – či za něj nabízí za něj veliké výkupné – jako později v případě Hektorově. Ponechání těla nepohřbeného je do protikladu k řádnému pohřbení dáváno velice často. Místo slavnostního pohřebního obřadu a důstojného uctění památky se člověk po smrti dočká jen hanby – pro hrdinu, člověka urozeného a váženého je to nepředstavitelná potupa, pro jeho příbuzné donebevolající ostuda a hanba (i když nepřátelé někdy zohavené tělo výsměšně příbuzným vydají) a tisícinásobně větší strast – svého milovaného nemohou oplakat, zatímco je jeho tělo neznámokde trháno dravou zvěří.
Pokusíme se výše řečené dokumentovat textem:
Hanba pozůstalých: Iris popíchne uraženého Achillea k boji těmito slovy: „dychtí (tj. Hektór – pozn. aut.) odvléci jej (tj. Patrokla – pozn. aut.), neb touží utít mu hlavu / od jeho měkké šíje a potom ji nabodnout na kůl. / Vzhůru, a neleň už dél! Nechť hrůza ti naplní srdce, / že by se trójským psům měl přítel pochoutkou státi: / bude to potupa tvá, když zohaven bude nám vrácen! (Il. XVIII, 176-79).
Čest prokázaná slavnostním pohřbem, daná do protikladu hrozbě nepohřbení: Odysseus – poté, co zabil Sóka – posměšně praví k mrtvole: „Ubohý, velebná matka ni otec nebude moci / tobě již zatlačit oči, již mrtvému, nýbrž tu budeš od ptáků hltavých rván, již kolem kroužili dříve, / mne však, jestliže zemru, lid slavných Achaiů poctí.“ (Il. XI, 452-5).
Priamos, když vidí, že se schyluje k boji mezi Achillem a jeho synem Hektórem, zlořečí achájskému rekovi: „Strašný to muž! – Kéž od bohů všech jest milován stejně, / jako je mnou! – Pak psy by byl žrán neb dravými supy – / – bez pohřbu!!…“ (Il. XXII, 41-3).
Zmínily jsme tedy první dva aspekty, kterými jsou hanba příbuzných i pohana zemřelého, způsobená zohavením mrtvého těla a znemožněním důstojného pohřbení – čest a sláva je pro homérského hrdinu velice důležitou kategorií (ne-li tou nejdůležitější) – a to i po smrti. Každý z bojovníků má strach, aby byl řádně pohřben, aby nebylo jeho tělo jen tak ponecháno na pospas dravé zvěři. Slavnostní pohřeb je okamžikem poct velebících posmrtnou slávu padlého reka – teprve řádným obřadem a – jako tomu je později – oslavnou řečí je mrtvému vzdán důstojný hold.
Aspekt třetí, pravděpodobně ještě mnohem důležitější, souvisí s náboženskými představami starých Řeků. Proč je tak bezpodmínečně nutné, aby mrtvé tělo – třeba i zohavené – bylo pohřbeno – alespoň symbolicky, jak je tomu v Antigoné6? Důvodem není jen to, že se přeci nesluší nechat mrtvolu někde jen tak pohozenou – jde o něco mnohem důležitějšího. Lze vysledovat, že každý z bojovníků se sice obává smrti, ale ještě větší strach má z toho, aby bylo jeho tělo řádně pohřbeno. Dokladem toho může být jedna z vrcholných scén Iliady: Schyluje se tedy k finálnímu souboji. Hektor, tváří v tvář hrozbě smrti, se ještě před střetem snaží s Achillem uzavřít jakousi úmluvu: „nechciť zohavit příliš tvé mrtvoly, Zeus-li mi ráčí / popřát vítězství v boji, a tvůj-li ti odejmu život, / nýbrž skvostnou zbroj bych s těla ti svlékl, / Achaiům mrtvolu tvou však navrátil – učin to také! (Il. XXII, 256-59). Achillés odmítne a nenáviděného nepřítele smrtelně zraní. Pro umírajícího Hektora muselo být strašné, když mu v okamžiku jeho smrti Achillés vmetl do tváře: „Teď tebe tu psové a ptáci / hanebně vláčet budou – jej (t.j. Patrokla – pozn. aut.) Achájci pohrobí slavně!“ (Il. XXII 335-6). Umírající Hektór reka znovu prosí: „… jenom rozsápat psům mé mrtvoly nedej, / nýbrž hojnost bronzu i nadbytek vzácného zlata / přijmiž v dar, jejž otec ti dá s mou velebnou matkou, / avšak mrtvolu mou vrať do města, aby tak mohli / Trójané, muži i ženy, mě spálit po smrti ohněm!“ (Il. XXII 338-343). Achillés, plný hněvu, má však železné srdce: „Kéž vztekem a mstou já sám jsem pobídnut k tomu, / abych tvé maso krájel a pojídal – co jsi mi spáchal! / Jako že nežije muž, jež psy by ti od hlavy zdržel“ (Il. 346-8) … “ … ni takto tě nebude moci / na lůžko položit matka a truchliti – vlastní své dítě, / nýbrž psové a ptáci tě nadobro rozsápou tady!“ (Il. XXII 352-4).7 Důvodem nebude jen touha po řádném prokázání posmrtných poct a ulehčení starsti pozůstalým. Proč tedy ona úzkostlivá starost o to, aby byl člověk pohřben?
Zde máme vysvětlení – v Iliadě praví „duch“ mrtvého, ještě nepohřbeného Patrokla k Achilleovi: „Hleď mě co nejdříve pohřbít, ať do bran Hádových vejdu! / Vstoupit mi brání duše – jen obrazy zesnulých lidí – / nechtíce připustit ještě, bych za řekou s nimi se družil, / pročež bloudím takto jen před Hádem s širokou branou“ (Il. XXIII, 71 – 74). Duše zemřelého se tedy nemůže zařadit mezi „regulérně mrtvé“ a bloudí před branou do podsvětí takřka jako strašidlo, „nemrtvý“, jeho duše nedojde ani po smrti klidu8. Tato hrozba je strašnější než bezútěšný a žalostný „život“ v Hádu.
V pozdější (klasické) době starého Řecka bylo považováno nepohřbení mrtvého těla za jakousi poskrvnu země. Lidé nemohli obcovat s bohy – kteří prý nesměli spatřit mrtvého, řádný průběh obecního kultu byl takto význačnou měrou narušen a ohrožen. Athéňané sice odpírali pohřeb velezrádců v jejich vlasti, ovšem jejich příbuzným bylo dovoleno je řádně pochovat v cizině.
Pokusme se na závěr o jakési shrnutí a uveďme tři důvody nutnosti řádného pohřbení, tři odpovědi na otázku „proč je ve staré době nutné se náležitě postarat o mrtvé tělo?“:
- Prokázání cti padlému, uctění jeho posmrtné slávy
- Čest pozůstalých, kteří se jak se sluší a patří postarali o svého mrtvého příbuzného (Aspekty „obecně lidské, společenské“)
- Zabezpečení řádného přechodu z říše živých do říše mrtvých (Aspekt náboženský)
Poznámky
1 Připomeňme si krásný zlomek B 118 z Empedokla, vztahující se k narození: „Naříkal jsem a plakal, když spatřil jsem nezvyklé místo.“ Zlomky předsokratovských myslitelů, přel. K. Svoboda, Praha 1962, str. 82).
2 Homérské eposy budu i dále citovat podle českého překladu Otmara Vaňorného: Homérova Ilias, přel. O. Vaňorný, Praha 1926; Homérova Odysseia, přel. O. Vaňorný, Praha 1940.
3 Héraklés v Od. XI, 623-4 praví k Odysseovi: „Také pro psa mi sem jít poručil, neboť si jiné / nemohl smyslit práce, jež nad tuto byla by těžší.„
4 Dokladem těchto opravdu úděsných představ o bezútěšném životě v Hádově podsvětní říši je „nářek“ nejslavněšího z řeckých hrdinů, Achillea v Od. XI, 489-91: „Oráčem být bych raděj si přál, chtěl jinému sloužit, / mužovi nebohatému, jenž život v bídě by trávil, / nežli tu v Hádově sídle být vladařem zesnulých mrtvých.“ Viz ostatně celý „podsvětní“ XI. zpěv Odysseje.
5 22 B 96 z Plútarcha (Quaestiones Convivales IV, 4, 3) v překladu Zdeňka Kratochvíla a Štěpána Kosíka. Viz Hérakleitos, Řeč o povaze bytí, Praha 1993, str. 49. Jen tak naokraj – ona příslovečná Hérakleitova „temnost“ spočívá možná i v tom, že se „temnou otázkou smrti“ – z hlediska filosofického zhodnocení mysterijní moudrosti – zabývá opravdu velice často – smrt je zcela prokazazetelně tématem zl. B 14, B 15, B 21, B 24, B 26, B 27, B 36, B 48, B 62, B 63, B 76, B 77a, B 77b, B 88, B 98, B 127,B 136, což je více než 1/10 nám zachovaných zlomků!
Co se týče oné provokativnosti, stojí zmínit příběh o mistru Čuangovi, který musel ve staré Číně, taktéž proslulé smutečními a pohřebními obřady, působit také velice provokativním dojmem – jeho žáci se radili, jak ho pochovají, až umře. Mistr se divil, nač ty starosti – „což není rakví nebe a zem, nejsou slunce a měsíc pohřební svíce, hvězdy drahokamy a veškerenstvo pohřebním průvodem?“ Žáci odpověděli, že se bojí vran a krkavců – Čuang-c‘ řekl: „Jestli mě nezahrabete, posloužím vranám, jestli mě zahrabete, posloužím červům a mravencům„. Citováno z překladu Oldřicha Krále – viz Tao, Texty staré Číny, Praha 1971, str. 61. Je vidět, že filosofové se smrtí i „vším tím kolem toho“ vždy nějak „cvičí“.
6 V Antigoně se jednalo o posypání mrtvého těla několika hrstmi hlíny a vykonání tzv. „tří obětí“, viz Antigoné, v. 247; 255-56; 429-31. Jinak co se této Sofokleovi hry týče – daly by se o ní napsat stovky a stovky stran, proto se zde jejího námětu dotýkáme jen okrajově.
7 Achillés to vskutku hodlal udělat – viz. Il. XXIII, 182-3.
8 Vzpomeňme si i na prokletí upírství či strašení po smrti, onen jakýsi „život – neživot“, „smrt – nesmrt“ (a vysvobození z tohoto stavu), známých z bájí a pohádek slovanského okruhu. Upírství a strašení ovšem nesouvisely s nepohřbením – v tomto srovnání nám jde o onu skutečnost, že tato „nesmrt“ a „neživot“ byla považována za mnohem horší úděl než smrt.
Cca. r. 1996 (?)
